Příběh paní Marie

Jak jsem se dostala k asistenci...

Před několika lety jsem onemocněla, postupně se mi čím dál hůř chodilo, začala jsem používat nejprve jednu a pak dvě francouzské hole. Vzdálenost, na kterou jsem se z domova vydávala, se plíživě zkracovala, až jsem nakonec zjistila, že vlastně skoro pořád sedím doma. Nezbylo než se na cestu ven posadit na mechanický invalidní vozík.

To bylo fajn. Mohla jsem zase na nákup, na výlet nebo třeba do kavárny, jen jsem k tomu vždycky potřebovala pomoc někoho z rodiny, především manžela. Většina lidí by si řekla, že na tom není nic zvláštního, že to tak v mé situaci prostě chodí.

Jenže být takto závislá na pomoci rodiny je někdy složité. Když jsem chtěla jít ven, musela jsem se přizpůsobit tomu kdo a kdy má zrovna čas a jestli třeba není unavený z práce, museli jsme se shodnout, kam přesně půjdeme, aby to "sedělo" oběma, a podobně. S ohledem na zájmy toho druhého jsem leckdy oželela aktivity, které by pro něj byly nudné a nezáživné. Pokoušela jsem se sice chtít toho co nejméně, abych i co nejméně zasahovala do "normálního" života ostatních, ale musím přiznat, že se mi to tak docela nedařilo. Na druhou stranu se také stávalo, že mi doma chtěli tolik pomáhat, až se snažili dělat věci za mě. Jenže po svém, jak jsou sami zvyklí, a tak, jak si myslí, že je to pro mě nejlepší.

Hledala jsem proto cestu, jak být na rodině méně závislá. A tou cestou se stala služba Osobní asistence.

Zprvu nebylo lehké požádat o takovou pomoc "zvenčí". Jednak to znamenalo definitivně připustit, že na některé věci už prostě sama nestačím, a také mi bylo jasné, že bude nutné pustit do svého života nové lidi, kteří se dozvědí mnoho z mého soukromí a o mně samotné, ale já o nich budu nejspíš vědět jen málo.

Požádat o poskytování služby Osobní asistence byl ale rozhodně krok správným směrem. S asistencí jen já sama rozhoduji o tom co, kdy a kde budu v nasmlouvané době dělat, a můj život se v tom čase alespoň trochu podobá době, kdy jsem byla zdravá. Jdu nakoupit přesně tam, kam chci, a v obchodě jsem tak dlouho, jak potřebuji, jdu na výstavu, která mě zajímá, nebo se projít kolem Bečvy, vyřídím si pochůzky na úřadech či v bance, chodím hrát GPS hry... A to i tehdy, když prší! Když to potřebuji, nahrazuje mi asistentka sílu nohou, je mýma prodlouženýma rukama a leckdy i druhýma očima, když jsem kvůli sezení na vozíku příliš nízko na to, abych viděla, kam potřebuji.

Pomoc asistence je prostě velká. A zjistila jsem, že i když do mého života prostřednictvím této služby vstupují noví lidé, nejsou cizí. Na ten čas, který jsme spolu, ke mně jednoduše patří, a já si to užívám.