Příběhy

Příběh pana Josefa a paní Marie

Pan Josef se na začátku roku vrátil z nemocnice domů. Dříve pracoval v lese a dosud má statnou postavu, ale už téměř nepohyblivou. Ze sanitky jej přeložili na gauč v obývacím pokoji a ležícího nechali drobné, starostlivé manželce Marii. Pan Josef svou situaci těžce snášel a na pečující manželku reagoval odmítavě, nechyběly nadávky. Paní Marie byla zoufalá a začala vyřizovat pro manžela umístění do pobytového zařízení. Zpočátku jí velmi pomohly sestry z charitní Domácí zdravotní péče – zejména se podařilo získat rychle a zdarma polohovací postel – paní ji chtěla využít na přechodnou dobu, než se uvolní místo v zařízení.   

Pak paní Marie kontaktovala službu Odlehčovací péče, protože potřebovala pomoci s denní hygienou u ležícího manžela. Pracovnice hned při prvních návštěvách zkusily pana Josefa postavit k lůžku a přesunout na židli. Ukázaly manželce, jak s málo pohyblivým pánem zacházet. Přijížděly každý den, aby pana Josefa umyly, převlékly a pomohly mu podat snídani.  Už po několika dnech paní Marie telefonovala vedoucí služby, že se rozhodla manžela nechat doma, zrušila žádost o umístění do pobytového zařízení, i když její okolí to považuje za nerozumné. S pomocí Charity péči zvládne.

A za svým rozhodnutím stála. Pan Josef se postupně dokázal sám posadit na lůžku, s dopomocí se postavit k chodítku a ujít pár kroků. Paní Marie brzy zjistila, že péči už dobře zvládá i sama a službu omezila na návštěvy dvakrát týdně. K pečovatelkám byl pan Josef vstřícnější, takže jsme jej mohly vzít i do vany, více s ním chodit a procvičovat ruce i nohy. Po několika týdnech došel s chodítkem až do kuchyně.

Paní Marie měla možnost se při našich návštěvách svěřit se svými těžkostmi – a nejen ze současného soužití. Ani před manželovou nemocí se jí nevyhnulo trápení – ze tří dětí zbyl jediný syn…  Jindy přišel čas i na úsměvy – když vyprávěla o vnoučatech, jejichž fotografie zdobí pokoj. I s panem Josefem jsme zažily veselé chvilky – když zčistajasna pronese nějakou vtipnou glosu, odříká valašskou rýmovačku nebo začne zpívat. S úsměvem se také dívá na obraz své rodné dřevěnice obklopené beskydskými lesy.

Už po měsíci od rozhodnutí nechat pana Josefa doma přišly další zdravotní komplikace a opakované hospitalizace. Po nich návrat domů v zesláblém stavu, znovu snaha o rozhýbání, ošetření opruzené kůže. Boj to byl pro oba – pan Josef byl ze změn a zákroků stále více podrážděný, paní Marii opět potají v kuchyni ukápla slza.  Ale nevzdala se. Požádala znovu o každodenní návštěvy pečovatelek a teprve, když nabyla jistoty, frekvenci služby omezila.

A tak to jde téměř šest měsíců. Někdy je hůře, někdy lépe. Pan Josef stále ještě ujde pár kroků s chodítkem. Manželce se podařilo získat pojízdné sprchovací křeslo, takže v letních vedrech můžeme pána osprchovat. Stále ještě může být pan Josef doma – v domě, který vlastníma rukama postavil, kde z vedlejší kuchyně voní oběd připravovaný manželkou, kam o víkendu přicházejí vnoučata. Paní Marie má díky našim návštěvám trochu času na zahrádku, návštěvy lékaře i vaření bezové šťávy.

Nevím, jak tento příběh dopadne. Ale za tohoto půl roku má paní Marie můj obrovský obdiv. Možná také kdysi svému muži slibovala, že s ním ponese všechno dobré i zlé až do smrti. Na rozdíl od jiných domácností jsem tady neviděla zažloutlou fotografii dvou mladých zamilovaných lidí z onoho šťastného svatebního dne. Ale při každé návštěvě vidím praktickou lásku a věrnost v reálu a bez sentimentu. Vážím si toho příkladu. Svatební slib končí slovy „k tomu ať mi dopomáhá Bůh“. Jsem ráda, že v tomto manželském příběhu si Bůh používá k pomoci Charitu. A jsem ráda, že já jako pracovník Charity, můžu být její součástí.

Odcházení na Valašsku

V denní praxi odlehčovací služby, kde pracuji, se často stává, že se ozve rodinný příslušník, který řeší náhlé zhoršení stavu blízké osoby. Tak tomu bylo i v případě 96-ti leté paní, kterou měla dcera již několik let u sebe doma. Tento případ byl mimořádný z toho pohledu, že jsem při první návštěvě s kolegyní sociální pracovnicí zjistila, že paní stojí pravděpodobně v terminálním stádiu, nedaleko vlastního konce života.

Paní ležela ve velmi zanedbaném stavu v lůžku. Dcera říkala, že takto lehla před několika dny a že péči o ní sama nezvládá. Do té doby byla paní prý ještě chodící, a i když potřebovala pomoci se vším, situace se dala zvládnout. Paní nejevila známky nemoci, pouze přestala chodit, odmítala jíst a postupně více spala, než byla vzhůru. Dcera vůbec netušila, v jaké situaci se nachází, měla pocit, že maminka je pouze přechodně nemocná.

Sledovala jsem velmi pozorně projevy staré paní. Nebyla při vědomí a v mrákotném polobdění vyžadovala co chvíli podání vody. Pravidelně otáčela hlavou ze strany na stranu, rysy tváře byly stažené a tělo měla zkroucené v nepřirozené poloze, chvílemi hlasitě naříkala. Dcera očekávala pomoc s hygienou, protože té se maminka v polo vědomí bránila nevybíravým valašským klením, a také radu, jak zlepšit stav maminky. V tuto chvíli jsem volila variantu nejdříve jemně dceři sdělit svůj náhled a vysvětlit jí, že by měla zavolat na návštěvu lékaře, aby jí potvrdil nebo vyvrátil můj odhad a doporučil možnosti postupu. Zabývaly jsme se i variantou zavolání rychlé záchranné služby a dcera ji odmítla proto, že si chtěla maminku nechat doma a tušila, že by se z nemocnice již nemusela vrátit. Zároveň také nechtěla volat praktického lékaře, protože s ním neměla dobré vztahy a maminka byla prý celý život zdravá. V rodině se vždy umíralo rychle a lékaři nebyli zapotřebí.

Nabídla jsem tedy dceři, že jí pomůžeme uvést maminku do lepšího fyzického stavu a počkáme pár dní, jak se bude situace vyvíjet. Dcera se držela varianty, že se stav sám od sebe zlepší, tak, jak to již několikrát před tím zažila.

V tuto chvíli jsem věděla, že nejlepší bude udržet s rodinou kontakt pomocí péče o maminku a dceru postupně, tak jak bude situace plynout, doprovázet tím, co přijde. Začala jsem tedy umýváním staré paní a s ním spojenými masážemi a mírnou mobilizací těla tak, aby se postupně svaly ztuhlé ležením bez pohybu uvolnily. Dceru jsem naučila vyměňovat inkontinenční pomůcky tak, aby manipulace nebyla bolestivá a paní zůstávala v čistotě. Podařilo se také upravit lůžko. Paní se s každou návštěvou více uvolňovala, tvář se rozjasňovala. Jemné doteky a pronášená laskavá slova pomalu tlumily přívaly nadávek a situace byla klidnější. Zároveň ubývaly i ostatní slovní projevy k dceři a paní jedla a pila stále méně, až přestala jíst úplně a také již neotevírala oči.

Návštěvy spojené s úkony hygieny jsem využívala k rozhovorům s dcerou. Její důvěra rostla asi tím, že péči byla přítomná, pomáhala mi s ní a měla možnost vidět, jak s její maminkou zacházím. Myslím, že vnímala úctu, kterou jsem do péče vkládala.

Dcera se postupně začala v situaci lépe orientovat a také hovořit o maminčině nelehkém životě v horské vesničce v zapadlém koutě státu. Paní se narodila v roce 1925 a pocházela z deseti sourozenců. Jak říkala dcera, na Valašsku byla děvčata dobrá „iba na robotu“, takže maminka byla od mala zvyklá dřít v hospodářství a starat se o mladší sourozence. Sňatek jí domluvili rodiče s mužem, se kterým se skoro neznala, manželství bylo však vydařené a šťastné. Záhy po smrti rodičů začala hospodařit na zděděném statku spolu se svým manželem. Byli kulaci a museli proto odvádět ze statku obilí, maso a vajíčka. Samotným jim toho mnoho nezbývalo. Vnímala jsem, že dcera mluví o mamince s hrdostí a láskou. Podporovala jsem ji ve vzpomínání a své otázky zaměřovala na to, z čeho její rodiče, a hlavně maminka čerpali podporu v těžkých chvílích. Dcera se rozhovořila o tom, že paní byla zbožná. Chodila pravidelně každou neděli do kostela. Byl to pro ni důležitý rituál, příležitost k modlitbě, ke zpěvu a setkání s ostatními věřícími sousedy. Lidé v okolí si ji vážili pro její pracovitost, odolnost a ochotu pomáhat, a proto měla v kruhu věřících pevné postavení.

Dcera si postupně vzpomněla na různé drobné detaily ze života své matky, a tím, jak o ní mluvila a životní příběh postupně nabíral plasticitu a úplnost, tak sama od sebe začala mluvit o tom, že ví, že její maminka odchází. Trávila u ní celé poslední dny, držela ji za ruku a promlouvala k ní. Maminka jí občas odpovídala, nebo ji pouze něžně oslovila „Mařenko“.

Protože jsem viděla, že situace po určitém prvotním impulzu plyne přirozeně vlastní cestou a naše rozhovory na sebe plynule navazují, pokládala jsem ve vhodných situacích otázky, které pomáhaly dceři nalézat v situaci orientaci, smysl a řád. Jelikož jsem z rozhovorů již znala religiózní založení maminky, ptala jsem se dcery na její vlastní vztah ke spiritualitě a transcendentním hodnotám, které by jí mohly pomoci tuto situaci zvládnout. Dcera se mnou otevřeně sdílela své myšlenky a pocity a tím, že o nich hovořila, nakonec našla sílu poradit si i v praktických věcech.

Oslovila vzdáleného příbuzného, kněze, aby se za maminku, kterou byl naposledy navštívit krátce předtím na její narozeniny, modlil. Těsně před smrtí maminky se na její výzvu sjela celá žijící rodina a okamžik smrti staré paní nastal v kruhu rodiny. Mne nakonec poprosila, abych jí pomohla maminku naposledy umýt a obléci do svátečního. Když jsme se potom loučily, řekla mi krátkou větu: „Víte, já jsem konečně pochopila, že smrt je součástí života, že k životu patří." V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme za ten krátký čas spolu ušly kus cesty, a že jsme obě o něco více dozrály.

Během celého krátkého příběhu jsem si byla vědomá, že vlastně pečuji o dvě osoby. O maminku, se kterou jsem již mluvit nemohla, ale mohla jsem jí způsobem, jakým jsem o ni pečovala, dát pocit potřebného klidu a bezpečí. A dále o dceru, kterou jsem doprovázela celým procesem a rozmlouváním s ní a později spíše nasloucháním a občasnou položenou otázkou jsem jí umožňovala celým procesem projít, aniž by se cítila osamělá a ztracená. Dcera měla možnost uzavřít životní příběh své matky tak, jak si jej přála pamatovat, a připravit se na pocit ztráty přítomnosti člověka, který pro ni mnoho znamenal.