Příběh pana Honzy

(Jak jsme se potkali)

Honzu jsem poznala hned po svém nástupu do pečovatelské služby. Žil sám v panelákovém bytě na sídlišti, rodinu měl jen vzdálenou. Byt měl v osmém patře, což samo o sobě není nic neobvyklého. Jenže měl závažné trvalé následky po mozkové příhodě, kterou prodělal krátce po čtyřicítce. Ta ho těžce ochromila nejen pohybově… Takže dostat se k výtahu byl někdy téměř nepřekonatelný problém. Cesta totiž čítala asi 10 schodů do mezipatra. Bez pomoci dalšího člověka se ze svého bytu prostě neměl šanci dostat.

Když jsem k němu poprvé přišla, byla jsem hodně nervózní… Už jsem o něm hodně slyšela. Byl to ještě mladý člověk. Měl řadu zájmů, vzpomínek a zážitků, které velice rád sděloval… potíž ale byla v tom, že kvůli své nemoci nedokázal mluvit. Dorozumívali jsme se s ním hodně obtížně. Měl taky své představy o tom, co chce a jak to chce, a nám trvalo, než jsme ho pochopili. Jako nová a nezkušená pracovnice jsem z toho všeho měla strach. Obzvlášť když se někdy rozčílil, jaktože ho nechápu, a své rozčilení dával najevo velmi osobitým způsobem.

Někdy jsme s ním takříkajíc i trochu „bojovali“. Třeba když chtěl, ať mu přineseme láhev rumu a my jsme to odmítali, nebo když potřeboval do vany, a v panelákové mikrokoupelně bylo místo sotva pro něj....

Časem jsme si však na sebe zvykli a našli si k sobě cestu. Hlavně proto, že jsme objevili i některé společné zájmy. Všichni jsme s ním pak během mnoha let služby zažívali různé situace, těžké i humorné chvíle a často jsme společně s ostatními kolegy přemýšleli, jak bychom mu jeho situaci mohli ještě ulehčit.

(Výprava do jiného světa)

Do velké míry se nám to podařilo, když jsme se přestěhovali do naší nové budovy a otevřeli novou službu, denní stacionář. Byl naším prvním klientem. Nikdy nezapomenu na to, jak byl šťastný, když mohl poprvé po mnoha letech na svém vozíku sám vyjet ven na terasu za domem. Vždycky tam pak chodíval kouřit, i v zimě, protože to byla jeho velká vášeň. Nejraději labužnicky bafal z fajfky a nám se z její „vůně“ vždycky tak trochu zvedal žaludek. Stejně tak nezapomenu na jeho rošťácký výraz, když jsme ho nechali venku a on nepozorovaně na vozíku objel budovu a zazvonil na nás u hlavního vchodu… Ta radost a potěšení, jak nás převezl, byla nelíčená a veliká. :o)

Během jeho návštěv jsme mu chtěli umožnit, aby žil co nejvíc normálním, běžným životem. Nesmírně si to užíval a vychutnával plnými doušky. Vždycky to byl pro něj doopravdy svátek. Zpočátku jsme s ním třeba chodili na krytý bazén plavat, někdy jsme ho vzali na pivo, jezdili společně na výlety, nejraději zakončené posezením v hospůdce, nebo na výpravu za zvířaty. Nejvíc miloval koně. Anebo jsme s ním zašli jen na „obyčejný“ nákup, kde si mohl sám vybrat všechno, co chtěl, a pak i u pokladny sám zaplatit… (i když pro nás to byl občas tak trochu hororový zážitek, když se mezi regály v supermarketu zapřel zdravou nohou o zem, dokud nedosáhl svého, a občas si věci vynucoval dokonce i divokou a hlasitou gestikulací…).

Byl to prostě chlap se vším všudy, a v nejlepších letech. Žádný požitek si nechtěl nechat ujít a dal by za něj všechno, co mohl. Bylo úžasné pozorovat jiskřičky v jeho zádumčivých hnědých očích, když jsme občas zabrousili i na „choulostivější“ téma…

Myslím, že Honza u nás strávil krásný kus svého života a bylo skvělé sledovat, jak se pozvolna proměňuje z mrzoutského a lítostivého bručouna ve spokojeného a sebevědomého člověka. Zlepšení jeho celkového stavu se mimo jiné projevilo také výrazným uvolněním jeho křečovitých svalů, především na postižené straně těla. Také nám to nepřímo potvrdila i zdravotní sestra v odborné ambulanci, která ocenila, jak se mu věnujeme.

Naučili jsme se více mu porozumět, dokonce jsme vytvořili komunikační knihu, šitou na míru, která nám komunikaci výrazně ulehčovala.

Když mu dosloužil starý vozík, pomohli jsme mu získat nový, spolu s dalšími nezbytnými kompenzačními pomůckami, jako polohovacím lůžkem nebo speciální ortopedickou obuví. Po dlouhém a vyčerpávajícím úsilí se nám taky podařilo realizovat bezbariérovou úpravu koupelny a kuchyně v jeho bytě, včetně získání příspěvku od úřadu práce, díky kterému bylo možné tuto akci dokončit.

Honza potřeboval ke svému životu i další naše služby, a přestože k nám chtěl chodit denně, jeho finanční možnosti mu to nedovolovaly. Proto jsme několikrát usilovali o zvýšení příspěvku na péči. To se nakonec po delší době podařilo, a Honza k nám mohl chodit častěji. Bohužel si toho všeho moc dlouho neužil…

Když ho naše pečovatelka našla jednoho letního pondělního rána doma bez známek života, byl to pro všechny doslova šok! Dlouho jsme se z něj nemohli vzpamatovat… Za pár měsíců měl oslavit šedesátiny. Nikdo z nás to naprosto nečekal, přestože Honzu poslední dobou trápily nějaké zdravotní problémy. Jeho odchod jsme prožívali téměř jako ztrátu člena rodiny, vždyť s námi v Charitě strávil bezmála dvacet let…