HISTORIE CHARITY

Charita je účelovým zařízením katolické církve a své činnosti a aktivity vyvíjí převážně v sociální oblasti. Charitativní činnosti patří již od počátku církve k podstatě jejího života. Od středověku se ve službě potřebným lidem angažovaly zejména mužské i ženské řeholní řády a kongregace. Jejich činnost představovala zvláště péči o nemocné, hluchoněmé, nevidomé, duševně a tělesně postižené, chudinu nebo opuštěné staré lidi, ale také děti. Mezi další činnosti patřilo také např. vykupování otroků. Nároční charitní organizace začaly vznikat koncem 19. století. V Československu se tak stalo hned po vzniku republiky v roce 1918.

V současnosti jsme největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb v České republice a druhým největším v zahraničí. Můžeme se chlubit stoletou historií, ale plně profesionální organizaci jsme mohli vybudovat až po změně režimu v roce 1989. Co bodu zlomu předcházelo?

Prvopočátek katolické Charity na našem území spadá do období konce první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska, kdy začaly na několika místech zároveň vznikat charitativní organizace. Například již v červnu 1918 byl z popudu pražského arcibiskupa Pavla Huyna založen Svaz katolické charity v Království českém, později přejmenovaný na Svaz katolické charity v Čechách.

Při budování Charity na Moravě sehrál velkou roli arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Pověřil totiž kaplana Ludvíka Antonína Bláhu, který tehdy působil na Svatém Kopečku, aby se věnoval přednáškám, propagaci a budování instituce. Úsilí se oběma vyplatilo a v roce 1922 v Olomouci byl na popud arcibiskupa založen Svaz charity.

V roce 1928 vznikla celostátní charitní centrála, tzv. Říšské ústředí svazů charity milosrdné lásky v ČSR se sídlem v Praze, která zastřešovala stávající Zemské svazy charity v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a Ústrednú karitu na Slovensku.

V období první republiky zaznamenala Charita velký rozvoj. Využila své nabyté zkušenosti, a poté se významně uplatnila v hektickém období po konci druhé světové války. Na jaře roku 1945 zareagovala mnohem rychleji než úřady na nutnost okamžité pomoci navrátilcům z koncentračních táborů a dalším lidem postiženým válkou. Zřizovala vývařovny, pomáhala při hledání dokumentů a pečovala o nemohoucí. Okresní a obvodní charitní ošetřovatelské stanice se svými diplomovanými a dobrovolnými sestrami se tehdy staly vyhledávaným útočištěm nemocných a trpících.

Na nápor osvobozených vězňů z koncentračních táborů Charita připravovala už koncem dubna. Na nádraží v Holešovicích-Bubnech zřídila ošetřovatelskou službu, která během Pražského povstání. pečovala o raněné bojovníky; charitní sestry tu také vyvařovaly pro vojáky a železniční personál. Do poloviny června 1945 bylo v Bubnech ošetřeno několik desítek tisíc lidí.

Dalšími centry pomoci se staly karanténní stanice ve Vršovicích a ošetřovatelská služba na Wilsonově nádraží, své zdravotníky Charita vypravila i do Terezína. Ve svém sídle v Pětikostelní (dnes Sněmovní) ulici na Malé Straně v Praze a v sousedním zapůjčeném domě pečovala v revolučních dnech o 250 navrátilců, jimž kromě ubytování poskytovala stravu a ošetření; kromě toho zřídila vývařovny v Berouně a v Benešově. Výsledky práce Charity v tom období ocenil papež Pius XII., jenž jí udělil své apoštolské požehnání.

Brzy přišel zlom. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 stát v krátké době cíleně vytlačil katolickou charitu z oblasti sociálního a zdravotnického působení. Celá charitní síť byla zrušena a nahrazena jedinou organizací, jíž se stala Česká katolická charita. Byla podřízena státnímu dozoru a její činnost musela být zredukována na vydávání náboženského tisku a literatury, zajišťování prodeje devocionálií a péči o staré řeholníky, řeholnice a kněze.

Nová éra tedy mohla začít po změně režimu v roce 1989, kdy v atmosféře nadšení, obnovené důvěry a chuti pomáhat vznikla přirozeně i potřeba navázat na hodnoty demokratické společnosti, která se o své potřebné a trpící stará. Lídry mnoha místních Charit byli lidé z farností, často organizátoři pouti do Říma na svatořečení Anežky České nebo Výborů křesťanské pomoci, ustavených po zemětřesení v Arménii v prosinci 1988.

Kromě dobrovolné pomoci nemocným, shromažďování obnošeného šatstva nebo okamžité pomoci vězňům propuštěným po velké prezidentské amnestii na počátku roku 1990 stála Charita v dalších letech u rozvolňování institucionální péče o lidi s chronickými onemocněními a postižením a byla také u jejich začleňování do společnosti.

Otevřeli jsme rovněž téma důstojného umírání a zakládali domácí zdravotní péči. Z dobrovolnických sdružení se stala plně profesionální organizace s více než 8 tisíci zaměstnanci v síti 301 arcidiecézních, diecézních, oblastních, městských a farních Charit včetně České katolické charity a Řeckokatolické charity. Od roku 2007 se prezentujeme pod názvem Charita Česká republika.

Od roku 1995 jsme řádným členem mezinárodních organizací Caritas Europa a Caritas Internationalis. Naše partnerské organizace najdete na celém světě. Pod označením Caritas Czech Republic pomáháme potřebným na čtyřech kontinentech, a to jak v případě humanitárních krizí, tak formou rozvojové pomoci. 

Charita a charita

Výraz charita vychází z latinského slova caritas, které znamená lásku ve smyslu pomoci druhému, a vychází   křesťanských tradic – stejně jako první charitativní služby, které provozovala církev.
Slovo Charita s velkým písmenem používáme na rozdíl od obecného výrazu pro dobročinnost jako označení organizace – pro Charitu Česká republika. Tímto názvem označujeme celou síť Charit v České republice, ovšem užívá se také pro sekretariát Charity Česká republika se sídlem v Praze.

Charita a sv. Vincenc

Jedním ze zakladatelů moderní evropské charity a péče o chudé je svatý Vincenc z Pauly (1581–1660), francouzský kněz a zakladatel kongregace lazaristů a ženského řádu vincentek. Je patronem charity, vězňů, zajatců, bezdomovců a nemocnic a jeho svátek, který připadá na 27. září, slavíme jako Den Charity.

Jako čtyřiadvacetiletého ho na moři zajali piráti a prodali ho do otroctví v Africe. Po návratu do Francie se nejprve stal kaplanem královny Markéty z Valois, poté byl jmenován generálním kaplanem středomořských vězňů a galejníků. V letech 1648 až 1653, kdy Francii ničily války, zorganizoval rozsáhlou pomoc pro zpustošené kraje. Prostřednictvím tištěných letáků se zprávami o utrpení zbídačeného obyvatelstva shromáždil v Paříži finanční milodary, za něž se nakoupily potraviny a oděvy, které potom misionáři rozdělovali v postižených oblastech chudým.

Vincenc z Pauly, jenž také založil známou pařížskou nemocnici Salpêtrière, zasvětil život pomoci chudým a své poslání spatřoval v hlásání evangelia a svědectví lásky. Muže, jehož heslem bylo „Bratři! nemilujme slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou“ (Nový zákon, 1 Jan 3.18), prohlásil papež za svatého už v roce 1737. Dílem a spiritualitou sv. Vincence z Pauly se v 19. a 20. století inspirovali mnozí zakladatelé dobročinných mužských i ženských kongregací.

Zdroj: https://www.charita.cz/kdo-jsme/historie/